Zemní vlci

19. dubna 2012 v 20:17 | Orion Mizuki


ZEMNÍ VLCI

LIMITY KUCHIYOSE:
Dosahují maximálně dvoumetrové délky těla s ocasem dlouhým přibližně padesát centimetrů a s výškou jednoho metru. Váha se přitom pohybuje mezi sedmdesáti a sto kilogramy. Přivolat zároveň lze při tomto Kuchiyose pouze dva vlky.

Vyvinuly se v různých částech Země Země a Země Blesku, pro něž jsou typické hornaté krajiny s dostatkem lesů a přírodních, nenarušených lokalit. Občasným odchovem mláďat v zajetí se Zemní vlci rozšířily po celém světě, ale jejich loajalita přesto patří původním zemí a ti odchovaní jinde ztratili mnoho z původních schopností závislých na přizpůsobení se prostředí.

Schopnosti se od původních liší.
Zemní vlci ale nedokáží s tím, kdo je přivolal mluvit pomocí myšlenek a přivolávající nezískává možnost porozumět smečce. Za ztrátu těchto technik schopností obvyklých vlků ale dokázaly stopování rozvinout a zvýšit úroveň této techniky. Ve skalách se stopuje těžko a tak v obvyklém prostředí dokážou najít i velmi starou stopu, pokud samozřejmě silně nepršelo. Stejným způsobem se zlepšil i jejich čich a sluch.
Schopnost ovládání větru byla ve skalách překážkou, takže Větrné vytí, které by mohlo zavalit celou smečku uvnitř některé z propastí či jeskyní, po nějakém čase zcela vymizelo z jejich povědomí. Větrný šrám dopadl stejně jako Větrné vytí. Zemní vlci zcela ztratili schopnost ovládání elementu, který mají jejich příbuzní stejně jako kdysi oni v krvi.

Technika Zatmění měsíce vlkům zůstala.
Dokonce vidí ve tmě lépe než obvyklí vlci, kvůli životu v temných skalách a jeskyních. Stejně jako Zatmění měsíce tak Zemní vlci ovládají Zatmění slunce. Nedokážou vyvolat kompletní tmu, ale celý trik je v odrazu světla od jejich srsti, kterou pro ten okamžik uzpůsobí svou speciální chakrou. Dokud se na ně někdo dívá, nevidí vlastně vůbec nic. Stačí, aby se však otočil nebo jakmile se mu ztratí za jakoukoli překážkou, uhodí ho do očí silné světlo slunce nebo slabší svit hvězd a měsíce. Tak dokáží své nepřátele lehce zmást, ale na ně samé oslepení nepůsobí.

Okinami, jedna z vlčic, díky svému kříženému původu nedokáže světlo odrážet od své srsti a oslepit nepřítele tak jako čistokrevní Zemní vlci, pročež využívá jinou techniku.
Od její srsti se světlo odrazí, ale nezablokuje pro pohled někoho jiného světlo od slunce a už vůbec nevytvoří tmu. Technika pracuje na opačném efektu Zatmění. Dalo by se jí říkat Rozbřesk. Dokáže vytvořit intenzivní světlo i odrazem záře světlušky od své srsti.


VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ CHARAKTERISTIKA:
Zemní vlci se od normálních liší speciálním uzpůsobením na život v horách.
Drápy se jim sice zkrátily, ale nově nabité přizpůsobení se k životu mezi skalami je donutilo osvojit si podobnou vlastnost jako shinobi, kteří dokáží po skále vyběhnout. Totéž zvládne tento poddruh vlků.
Po vodě se však nikdy běhat nenaučí a mají z ní, dá se říct, panickou hrůzu.

Ocas mají Zemní vlci o něco delší než normální stejně jako mírně prodloužené zuby, které jim umožňují rozevřít tlamu ve větším úhlu než normálním vlkům. Typické jsou dlouhé, horní ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti jsou malé a silné krční svaly. Mohou si tak troufnout i na kořist, které je mnohonásobně větší než oni. Stejně jako ostatní vlci jsou samozřejmě masožravci. Loví samostatně, ale někteří jedinci mívají tendenci utvářet na jistou dobu smečky. Ty se však velmi často mění a dochází v nich k častým úrazům už proto, že povaha Zemních vlků je většinou samotářská, nesnáší lidi. Společnost jiných zvířat však obvykle příliš nevadí. Na svém teritoriu si však zakládají. I kdyby to byla pouze dřevěná klec, nikdo se jí nesmí dotknout.

Celková stavba těla se příliš nemění.
Díky skalám se ovšem mohly lépe skrývat a někteří jedinci jsou tak mnohem větší a mohutnější než normální vlci. Prodloužila se i délka těla. Nicméně právě díky skrývání ztratili Zemní vlci i mnoho ze své síly. Jejich zkus sice dokáže sevřít větší zvíře, ale zároveň nikdy nedosáhnout síly, která by jim umožnila cokoli většího než člověk udržet delší dobu. Přílišná slabost, která je nutí se skrývat, je jejich slabinou.
Jejich vidění je však o to lepší. Obzvláště dobře se jejich oči přizpůsobily tmě a stínu panujícímu ve skalách, pročež i v noci vidí téměř tak dobře, jako některé kočkovité šelmy, i když jejich zraku se ten vlčí nevyrovná.

Při ztrátě síly si však museli vyvinout jistou inteligenci.
Postupně se vlci učili porozumět základním a nově nabitým vědomostem. Jednoduchým příkladům. Jejich vytí se rozšířilo o vyšší i nižší tóny než plynule, ač pomalu, přešlo v řeč.
Nyní se již řečí vyjadřují pouze mezi lidmi a sami i na složitější "hovory" používají své vytí.
Vyvinuli ho na takovou úroveň, že se s obvyklými vlky domluví jen těžko a nikdy tak neopouští své území.

SUMMONI

ONIOKI:
Onioki je Zemní vlk, samec a nejmenovaný vůdce příležitostných smeček.
Náleží mu právo rozhodnout nad životem a smrtí. Jako jeden z mála si zcela osvojil lidskou řeč a dorozumívá se jí více než vytím. Někteří z těch, kteří ho znají, tvrdí, že byl přivoláván jedním z legendárních shinobi této doby a to i přesto, že žádný legendární shinobi se neobjevil. Jiní tvrdí, že ho vychovávali lidé a vytí se musel učit až jako starší, když instinkty pro řeč Zemních vlků nestačily.

Pravda je přesně mezi. Oniokiho nalezli toulat se lesem nedaleko vesnice v Zemi Země. Nebyla to dokonce ani vesnice shinobi a možná proto k němu byli nedůvěřivý. Ale kdo by dokázal odložit rozkošné vlče?

Onioki rostl. Rostl, rostl a rostl.
Rodina, která se ho ujala neměla brzy na uživení statného vlka a tak se ten začal potloukat světem. Sám si nevšiml, jak se to stalo, ale když se jednoho dne vrátil, byl jeho domov pryč. Neodstěhovali se ani ho neodkopli. Pořídili si děťátko. Tím spíš už neměli jídlo. A tím spíš nebyla ani péče, kterou by mu mohli věnovat. Pro Oniokiho to ale nakonec byla bohatá zkušenost.
Nebyl ještě nejstarší a tak na něj dítě dosáhlo. Ve čtyřech letech se malé poprvé dotklo jeho srsti. Nedotklo. Zatáhlo a vytáhlo se na nohy pomocí jeho. Chodit už umělo, ale stabilitu a jistotu získalo díky Oniokimu.
V té době bylo vlku pět let. Další rok trvala doba, po kterou lehával na zahradě domu. Vesničané se jich začínali bát, protože v šestém roku života získal Onioki svou výšku a mohutnost. Tím spíš pro dřívější krmení mlékem i masem od své nevlastní rodiny, byl nejmohutnější ze Zemních vlků, které znal.

Co na sobě Onioki cítil nenávistné pohledy, odcházel čím dál častěji.
Později už chodil do vesnice jen zřídka a mnohdy v noci. Šestiletá dívenka, kterou učil chodit, vždy zabořila hlavu do jeho srsti a tak usnula. Pak ji rodiče vzali, opatrně odnesli a když se vrátili, jejich vlk byl zase pryč. Nemohli kontrolovat jeho pohyb, hrdost a tak přicházel kdy a jak chtěl. Někdy skočil oknem, někdy zůstal ležet přede dveřmi jen pro pocit, že je ohlídá.

V sedmém roku života přišla ona nečekaná změna.
Toulala se lesem a když se vrátil, jeho domov byl pryč. Žádné vraždy, jen pouhá potopa. Shinobi, kteří přišli ze Skryté Kamenné vesnice zachránili, co se dalo, ale i tak jeden člen jeho rodiny zemřel. Matka malé dívenky, která ho kdysi našla, byla pryč. To byl zlom. Žena, kterou brzy přivedl domů jeho přítel jako novou mámu pro dívku si na Oniokiho přítomnost nikdy nezvykla. Snažila se, ale vlk vycítil její strach. Když se připlížil, vykřikla a malou nenechávala spát s rukama v Oniokiho srsti.
Naposledy se vyplížil z domu a spatřil někoho, jehož sledování si nevšiml.
Jeden z shinobi, kteří tenkrát zachraňovali přeživší po potopě. Čekal na něj a Onioki s ním odešel.

Ve Skryté Kamenné vesnici strávil jen čtvrt roku a stále jako sedmiletý se učil ovládat zbraň svého pána.

Ze zkušeností dokázal běhat po skalách a ovládal i techniky, které se naučil od smeček, k nimž se příležitostně přidával. Pak ale přišel další zvrat v jeho životě. Jeden z menších konfliktů Skryté Kamenné vyvrcholil v bitvě, v níž byl přivolán. Bojoval ze všech sil, ale nepřítel ovládající Genjutsu Skryté Mlžné byl příliš. Dokázal svého nového pána odvézt zpět do vesnice spolu s prohrou.


To samotné způsobilo, že Onioki i on přestali být shinobi. Oniokimu vydržel klid týden než zmizel. Smlouva pro podepsání však zůstala ve Skryté Kamené, což Onioki nevěděl, ale i on měl něco, o čem nevěděl jeho pán. Odnesl sebou jeho zbraň na dlouhém kovovém řetězu a naučil se s ní zacházet. Nikdy ji nepouštěl z úst, ale právě od ní pochází i jizvy na jeho hlavě těsně pod očima. Pochází z doby, kdy zbraň neuměl ovládat. Nyní je osm let a zachází s ní i obvyklými technikami Zemních vlků mistrně.

ONIOKI A KONAN - PODEPSÁNÍ SMLOUVY:

Konan byla drobná.
Vlastně v ten čas nebyla ani pořádnou shinobi. Vystudovala Akademii a neodsloužila ani rok do doby než její matka onemocněla. I za ten čas se ale stihla naučit jednu techniku, o které neřekla ani živé duši.

Shogi Konan hrála ráda.
Byla to zajímavá hra. Strategická. I v ní se ale Konan bála komukoli ublížit. Neuměla používat obětní figurky. Ráda si ale hrála s koněm, přeskakoval. A možná takovou hrou a četnými výhrami se dostala k příteli svého otce řezbáře. I jeho přítel byl pracovník se dřevem, ale vlastně spíš učedník. Sama se tomu divila. Bylo jí sedmnáct a myslela, že by se života shinobi nechtěla vzdát už pro zálibu v origami. Jemu táhlo na třicet a shinobim nebyl čtvrt roku. Rozsáhlá změna. Ale Konan chtěla znát to tajemství. Sama proto navrhla hru.

Když se posadila proti němu, zeptal se, o co chce hrát.
Prohodila něco trefného. Chtěla hrát o jeho předchozí život. Nemyslela to doslovně a on se smál. Vyhrála jednou. Dvakrát. Třetí hra znamenala prohru. Chyběla jí jedna figurka. Kdyby měla o figurku víc vyhrála by, aniž by musela obětovat. A ona obětovat nedokázala.
Starší muž přesto vstal a smetl Shogi ze stolu. Než se jej stihla rozhodnout sesbírat, přistála na stole zajímavější věc. Svitek. Větší než ty pro techniky, ale rozhodně zajímavý. Shogi muselo počkat a figurky se v bizarně rozhozené válely na podlaze.

Svitek pro Kuchiyose a přivolání Oniokiho podepsala Konan vlastní krví.
Sama nevěděla, proč, ale tetování, které teď měla na horní straně levého zápěstí, bylo krásné. Líbilo se jí.
Pokud po něm přejela prstem byť jen s kapkou své krve, měla najít svůj osud.

To se ale stalo až ve chvíli, kdy Konan nebyla shinobi.
Její matka onemocněla a ona se o ni musela starat. Tenkrát to byla její krev, když se kousla do rtu tak, až jediná kapka stekla po něm a dopadla na zápěstí přímo doprostřed kruhu, který měl znázorňovat měsíc. Objevil se před ní zubožený, polomrtvý vlk. Tiché puf se nedalo skrýt a vlčí krev, která se začala rozlévat po podlaze taktéž ne. Zbraň, kterou se teprve učil ovládat jej, hlupáka, zranila na hlavě.

Rána se zdála hluboká, ale přesto si s tím Konan dala práci.
Vlastně si myslela, že se neprobere. A Onioki se probral. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by s ním mohla bojovat. Ani, že ho někdy přivolá. Nikdy již přivolání nepoužila, Onioki s ní nikdy nebojoval a ani po jejím boku. Neznala jeho schopnosti, ale on za ní chodil.
Nehradila mu šestiletou dívenku, kterou musel kdysi opustit a vyléčila jeho rány.
Učil se zacházet se zbraní a ona s katanou. Díky tomu oba zlepšili své pohyby a především se spřátelili.
Onioki se občas objevil v jejím domě, ona usínala s hlavou v jeho srsti.
Takové vydrželo přátelství člověka a vlka léta.

OKINAMI:
Okinami byla jedna z nejmenších v jedné z mála pevných smeček, do které se přidala její matka krátce potom, co se mládě narodilo. Není čistě Zemní vlčicí, což naznačuje i delší, načechraný ocas, pro který nezapadá a nemá možnost bojovat o lepší místo ve smečce jako partnerka některého z nejsilnějších samců. Možná proto se už jako mládě velmi rychle osamostatnila a odpoutala nejen od matky, jak je u mláďat po prvním roce života zvykem, ale i od zbytku smečky.

Vlčice nakonec ve dvou letech smečku úplně opustila.
V té době ovládala jen z části zatmění měsíce. Její srst neodrážela světlo tak dobře, možná kvůli neodhadnutelnému původu jejího otce. Bylo třeba cvičit, aby dokázala toto ovládnout na dostatečné úrovni. A tak využila odrážení jinak. Její tmavá, nepřizpůsobivá srst nečistokrevné vlčice nedokázala vlastním odrazem zrušit chod paprsků k nepříteli a tak vytvořit tmu, jako to uměli ostatní vlci. Proto Okinami prostě odrazila světlo pro jeho rozšíření. Místo oslepení tmou tak dokázala oslepit světlem nebo vytvořit světlo v tmavých prostorech byť jen díky záři jediné světlušky.

Díky své nové technice Rozbřesku, kterou ovládala ona jediná, dokázala Okinami lovit mnohem účinnějším způsobem a nepotřebovala zbytek smečky. Tak dosáhla věku čtyř let a statusu skvělé stopařky a lovce.

OKINAMI A KONAN - PODEPSÁNÍ SMLOUVY:

Jen pár dní potom, co se Konan znovu rozhodla stát se shinobi měla první misi.
Stále byla bez týmu, takže se to ani jako mise považovat nedalo. Dokonce nebyla ani určená Tsuchikagem. Konan prostě vypomáhala, kde se dalo. Kvůli penězům pro rodinu. A tentokrát měla jednoduchý úkol. Bylo období, kdy na jedné z vinic dozrávaly plody tolik žádané množstvím zákazníku. V Zemi Země nebyla úrodná půda a tohle místo bylo téměř na hranicích, ale samotné sklízení vyžadovalo dny. Bůh ví proč se divili, kdy na jejich výzvu dorazila mladá dívka. Její drobnost zcela skryla věk. Bylo jí jednadvacet.

Konan zůstala na vinici dva dny.
Přemýšlela o chvíli, kdy dorazí do kanceláře. Kdy zaklepe, kdy jí bude přidělen sensei a kdy se vrátí ke starému životu. Třetí den byl méně slunečný, poprchávalo, takže bylo třeba si pospíšit. Než se Konan stačila ale dostat na konec dlouhé vinice, překvapila ji bystrá šelma.

Okinami slídila blízko lidských obydlí.
Ani ne proto, že by chtěla ublížit lidem, jako spíš proto, že tu cítila přítomnost jiné šelmy. A tohle bylo její teritorium. Vlčice cítila Oniokiho, přítele Konan, který ji hlídal daleko od domova.
Cítila ho, ale neviděla. Byl dvakrát starší než ona, zkušenější a o hodně větší. A ona ho cítila z drobné dívky. Zmatená pro její dobrý čich skočila dívce, která se k ní nevědomky blížila, doslova po krku.

V té chvíli Konan ucítila stisk jejích tesáků na zápěstí.
To, že si ho stihla dát před obličej bylo vlastně jen štěstí, chtěla si utřít pot z čela, když po ní skočila. Obě strnuly, přičemž nastal boj. Mohla jí ukousnout ruku, nemohl promluvit, dokud jí starší vlk chránící drobnou dívku nezachytil zuby za srst za krkem a nezatáhl.
Okinami byla mnohem slabší, vlastně spíš společnice než vlk pro boj. Nebo stopařka.
Tentokrát ale začala vrčet. Svou smečku opustila, ale nechtěla opustit území, které jí vychovávalo dva roky svou divokostí. Její řeč byla dobrá díky poslouchání hovorů, když si tu hověla skrytá pod keři vína a poslouchala rozhovory.

Konan v té chvíli měla utíkat, ale bojovat bylo důležitější.
Nemohla v tom svého vlčího přítele nechat, i když si byla jistá, že by vyhrál. Jenže sotva se postavila, vlčice vyběhla znovu a Onioki povalil její tělo na zem. Bylo znát, že něco bolestivě křuplo, ale ani jeden z vlků se nepohnul nebo nezakňučel. Ani jeden nepromluvil. Konan tenhle boj prohrála stejně jako Okinami, která byla nucena stáhnout ocas a zmizet.
Jenže za tuhle prohru se rozhodla dívku sledovat.

Další setkání nastalo již v době, kdy Konan měla svůj tým a znovu i svou čelenku.
A tentokrát i novou techniku, ale ani jednu nepoužila. Ne na zvíře, které se k ní připlížilo. K jejímu domu ve chvíli, kdy šla spát. Květináč se skácel na zem, rodiče byli pryč, okno rozbité. Okinami si vrazila střep do tlapky, což byla pro Konan vlastně výhra. Měla vyhrát, i když byla na vlčici sama.

Katana, se kterou s bušícím srdcem kroužila okolo vlčice byla děsivá.
Děsivá byla i představa zaútočit. A v té chvíli se všude rozlilo světlo. Ať hledala Okinami, kde chtěla, nebyla tam. Všude oslepující světlo. Zavřela oči a katana jí vypadla z rukou, zatímco Okinami se po použití své techniky rozběhla k ní. Světlo, které zvýšila a odrazila ke Konan bylo vlastně jen pozůstatky ohořelých uhlíků v krbu. Dopad na zraněnou tlapku způsobil bolestivé zakňučení, díky kterému se mladá dívka stihla vyhnout vlčímu útoku.

Okinami se obrátila na zemi, sklouzla po podlaze a táhle zavyla, když se jí střep zaryl hlouběji do tlapky.
Rozběhla se kulhavě směrem k dívce neochotná se vzdát a znovu skočila. Okinami byla energická, byla by Konan zabila, kdyby dřív neproťala její tělo Konanina katana. A kdyby byla Konan zasáhla životně důležitý orgán, vlčice by tu nebyla. V té chvíli se zhroutila a dívka sledovala svou katanu v jejím těle.
Byl to vlastně omyl. Konan nesledovala, kam míří a oslepená světlem ani netušila, že má vlčici na sebou v jejím zřejmě posledním skoku.

Minimálně pocit, že už vlčice nebude ani chodit, vydržel Konan zoufalé z viny dlouho.
Ale Okinami chodila. Za týden byla schopná se nejen postavit, ale i sežrat všechno, co jí dokázala Konan sehnat. Onioki se s vlčicí setkával často. Dalo by se říct, že byli partnery.
Po nějakém čase sledování jeho chování blízko Konan, které nedůvěřovala, přece jen promluvila i před ní. A nejen promluvila. Těsně předtím než dívka odešla s Midotsuchim trénovat do jiných vesnic bylo Konan umožněno podepsat s Okinami i smlouvu.

ZDROJE

ILUSTRACE:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama