Smrt Shijin

5. května 2012 v 13:01 | Orion Mizuki
Dlaň jsem měla položenou stále na bříšku.
Kopla mě! Má dcera...
V očích jsem málem měla smích. Tohle bylo poprvé, co jsem její pohyb cítila tak zřetelně. Byla jsem šťastná. I přesto, že ve světě se schylovalo k další válce. I přesto, že nás spoustu lidí opustilo. Měla jsem Ryuujiho. Měla jsem Mikomi. Měla jsem svou malou dcerku.


Nemohla jsem se dočkat až ji poprvé sevřu v náručí. Až ji uvidím vyrůstat a až jí budu prvně rozčesávat vlasy. Až já budou růst zoubky a já budu muset každou noc vstávat a kolébat ji, aby znovu usnula. Dát jí najít i napít. Až půjde poprvé do Akademie a já budu cítit ten hrdý pocit, který jsem vlastně měla už teď. Bude přece moje.
Moje Neko. Jenom moje. A Ryuujiho, tetičky Mikomi a strejdy Assasina. Babička Taura a děda Naoto také stojí za zmínku.

Rozhodla jsem se posadit na jednu z bližších laviček.
S takovými rozměry těla jsem už ovšem nemohla na opěradlo, jak mi bylo zvykem, ale obvyklým způsobem. Zaklonila jsem hlavu a zadívala jsem se na hvězdy lemující měsíc ve tvaru úplňku. Přímo nad Hokagy.
Ten pohled jsem milovala.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Čas mi rychle plynul a častokrát jsem trávila noci venku už odmala.
Z hospody kousek ode mě se něco po půlnoci začal ozývat ryk. Zvedla jsem se a rozhodla se přemístit do tišších koutů Konohy. Možná se i vrátit domů, lehnout si vedle Ryuujiho a stulená v jeho náručí spokojeně usnout.
Nestačila jsem však ujít ani do půlky ulice, když se mi kdosi postavil do cesty.

Založila jsem ruce v bok a čekala až se mi uhne. Stál ode mě vlastně jen kousek. Čelenka Kumogakure byla nepřehlédnutelná. Už zase toužili po Byakuganu. Vždy to tak bylo. Spojenectví bylo dávno pryč a já jako osamělá a těhotná Hyuuga byla lehký cíl. Že bych mohla prohrát jsem si nepřipouštěla. Byla jsem koneckonců Jounin. A navíc jsem chránila své dítě.

Zaujal bojové postavení. Zaregistrovala jsem, jak dává dlaň za hlavu a teprve teď jsem zaostřila na katanu.
Zmítal mnou vnitřní boj. Utéct nebo bojovat? Bojem jsem mohla ohrozit své dítě. Útěkem jsem mohla ohrozit svou schopnost obrany, pokud by jich tu bylo víc. Chladnokrevným pohledem jsem přejela po okolí.
Pro příště nebudu chodit ven sama. Strachu jsem tentokrát nedokázala zabránit, ale zároveň jsem si věřila. Jediný, kdo by mě porazil by mohla být má sestra. A Ryuuji. Byla jsem už dost silná na to, abych dokázala přežít. I jako těhotná.

Stačilo jednu dlaň natáhnou před sebe.
Pravou nohu mírně dozadu, zapřít se.

"Byakugan!" můj výkřik se rozlehl prázdnými ulicemi a zanikl v prapodivných zvucích vycházejících z hospody. Takoví kousek ode mě byli lidé. Lidé, na které jsem se nedokázala spolehnout. A nemohla.
Rozběhl se proti mně. Má roztěkaná, ustrašená pozornost se okamžitě obrátila k němu.
Uhnula jsem před čelním útokem a tělem mi projela příšerné bolest. Nemohla jsem se hýbat tak, jako obvykle. Za dva až tři měsíce mě měl čekat porod. Nebylo divu že jsem ztratila svou mrštnost. A co hůř. Až bolestně pomalu jsem si začínala uvědomovat, že v tomto souboji nedostanu možnost bojovat nablízko.
Jak skončí takový Hyuuga?

Množství chakry v těle mého protivníka bych obvykle obdivovala, ale dnes jsem z něj měla strach. Čím dál větší.
Moje dítě…
Ohrozila jsem přece svoje dítě.
Svoji nenarozenou, malou Neko.
Pečetě, které jsem poskládala teď neznal.

Kolem mého těla se rozletěly vrány jako kdyby se tam zjevily z noci. Jejich černá křídla splývala s tmou a narušovala mu osobní prostor. Klovaly, útočily. A já se dala na útěk. Běžela jsem jako o život. A vlastně nejen jako. Vlasy se mi točily kolem hlavy. Z očí mi vyteklo pár slz. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná.
V jedné vteřině jsem běžela… V druhé jsem se zarazila a zůstala bezmocně stát. Peříčka z mých černých vran se bezvládně snášela k zemi. Ohořelá. Zničená. Můj protivník měl oproti mě větší výhodu než jsem myslela. Byl uživatel Katonu. Němě jsem pootevřela ústa. Černé pírko skončilo v mých havraních vlasech. Přes rty neprošel žádný zvuk…

"Hakke…" ani jsem nedokončila název techniky, když se ruce rozkmitaly okolo mého těla. Sotva jsem stíhala. Můj pohyb byl vskutku omezený a mnohé z kunaiů, které na mě mířily jsem dokázala sotva vyblokovat tím způsobem, že mi po těle zanechaly množství krvavých rýh. Mému protivníku zářily v očích pobavené jiskry. Poznala jsem je. Takhle jsem se tvářila já, když jsem něco dobrého dokázala pro svou vesnici. Když jsem pro ni dokázala někoho zabít. Prohnula jsem se v zádech, když jsem v nich ucítila ostrou čepel. V dlaních se mi automaticky formovala chakra. Tvar vran byl jistý. Nezkalený strachem.
Roztočily se kolem mého těla a utvořily tak zvláštní vír, jímž správně nemělo nic projít.
Teď už jsem však proti sobě měla dva protivníky.

Konohou zazněl můj přidušený výkřik, když mojí obranou proniklo cosi ohnivého.
Mé vrány sotva na úrovni Chuunina nedokázaly něco takového zastavit. A má větrná chakra v nich ke mně poslala ještě silnější oheň. Dlaní jsem si zakryla oči a rozkýchala se. Kouř mě donutil je i zavřít. Jen díky Byakuganu jsem si uvědomila, kde můj protivník stojí. To však až ve chvíli, kdy jsem je otevřela a natáhla dlaň proti němu. Jeho kunai však mířil na mé břicho. To do mých očí zaselo poslední zbytek strachu, který zbýval k panice.
Nechtěla jsem víc než zbaběle utíkat a křičet o pomoc. Mé dítě bylo důležitější než má čest. Důležitější než můj život. Sklonila jsem dlaň níž a ostří jeho zbraně se zabodlo do ní.

Tušila jsem, že druhou rukou vytahuje katanu a zezadu se blíží jeho přítel. Má volná ruka se však nepohnula.
Proč?
Sotva jsem to mohla odhadnout.
Genjutsu bez doteku? Tajná technika Kumogakure?
Zaregistrovala jsem svist kolem uší a otočila se. Kaiten se mi nedařil.
Snad jen kolem mě se točily zbytky chakry, kterou jsem měla. A to jsem jí měla dost. Hluboký dech mi sotva vydržel na několik vteřin. Pak už jsem se musela zastavit a přemoci všechnu bolest. Měla jsem pocit, že musím zvracet. Ale neměla jsem čas si ho ani uvědomit, když znovu vyrazili proti mně. Kaiten je sotva odhodil. Tedy v té podobě, ve které jsem jej zvládla.

Jednou rukou jsem stále nemohla hýbat.
Druhá však sloužila dobře. Využila jsem toho, že stál jeden z nich blízko a jediným rychlým pohybem se probleskla k němu. Riskovala jsem. Riskovala jsem, že ona ponese následky za to, co dělám já před jejím narozením. Ale nebyla jiná možnost.

Pár centimetrů před jeho tělem má chakra vyhasla.
Zcela. Po tváři mi stekla jediná slza. Natáhnutou rukou zastavil pohyb mé. Zřejmě to opravdu bylo Genjutsu. Strach je nepřítelem kunoichi a já jím byla naplněná. Slza stekla po tváři a pokračovala ještě níž… Svou dráhou kopírovala má líčka až po krku sklouzla po výstřihu. Snad bylo štěstí, že se zarazila o látku. Kdyby kopírovala kontury mého těla ještě chvíli, narazila by na krvavou ránu přesně vprostřed hrudě.

Ruce se mi klepaly.
Ne, to jsem se klepala já. Celé mé tělo. Nádech, výdech. A pak výkřik.
Záklon v bolestné agonii, rozhození vlasů kolem těla. Euforický strach. Krutost. Mráz. Jeho katana proťala přední část mého těla jako kdybych tam ani nestála já ale obyčejný lístek stromu, který utržen padá na zem. Bez života.
Ne, tohle ještě nebyl můj konec.

Konečně. Konečně měli přijít na to, jak je Hyuuga nebezpečný protivník.Po ostří jeho katany mu má chakra vyslala do těla velice nepříjemný elektrický náboj. Vykřikl téměř ve stejnou chvíli jako já. Jeho tělo, teď již zcela bez vlády, skončilo v jedné ze stěn. Uslyšela jsem opilecký křik. Možná, že si mě již všimli. Otočila jsem se.

Z hrudi mi stékalo víc a víc krve.
Až příliš mnoho krve. A teď mi ten, kdož stál předtím za mnou, zabodl svoji zbraň do břicha.
Bezmocně jsem zamrkala. Toto nebyla fyzická bolest. Tohle byl pocit, který zažije jen matka, která ví, že její dítě je mrtvé aniž by jej jedinkrát v životě směla pochovat.
Další slza mi sklouzla po tváři. Třetí. Čtvrtá…

Vyrazila jsem kupředu a zaslechla přitom výkřik svého jména směrem od rohu ulice.
Jeho katana vjela hloub do mého těla. Má chakrová vrána, která mne vždy doprovázela, vrazila do něj v blízkosti srdce a rozplynula se. Poslední vrána, kterou jsem kdy vytvořila. Poslední chakra. Hned po ní tedy následovala má dlaň. Způsobila okamžitou zástavu, tím jsem si byla jistá. Na tváři se mi neobjevil úsměv, jak by to mělo být.
"Ryuuji…" teď už jsem plakala. Teď už jsem nedokázala zadržet všechny slzy. Teď už jsem se svezla na zem a dlaní pátravě přejela po zemi.
"Já nevidím…"
Bezmocná jsem se svíjela v křečích. Na zelených lístcích, všudypřítomných a tak charakteristických pro Konohu, se objevovala má krev. Byly teď rudé. Rudé listy.
"Já nevidím…" svět se mi v jediné chvíli rozplynul před očima.
"Ryuu…" zadržela jsem dech. A nebo mi jen vypovědělo srdce službu.
Naposledy zatepalo. V bolestně pomalém rytmu. Nebo v bolestně rychlé agonii.
Do vlasů mi vnikl vítr a rozechvěl je jako jemné struny houslí. Probuďte se, vstaňte!
Šum spálených peříček z mých vran mi zněl jako melodie láskyplného obětí.
Ryuuji… Mikomi… Neko…
Bez činnosti srdce však nejsou myšlenky. Nemohou být.
Tentokrát mě vítr po vlasech hladil dlouho. Tu dobu, po kterou někdo možná běžel k mému tělu. Tentokrát však nic nezaznělo. Tma. Svítání. Úplněk stále zářící na červánkovém nebi.
Tma. Nevidím…
Svítání. Necítím…
Úplněk… Poslední...
Červánkové nebe… Zrudlé mojí krví…

Ach dobrou noc, Konoho. Dobrou noc, můj milenče. Dobrou noc, sestřičko. Dobrou noc… Dobrou noc, mé poslední červánkové nebe… Dobrou noc…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama